Jeden by řekl, že jakožto žena na rodičovský budu mít spoustu času na zahlcování internetu storkama o tom, kterak Sára trhla novej rekord v blití do dálky a jak se podělala tak, že měla hovno až ve vlasech, avšak opak je pravdou. Čas je to, co fakt nemám a přestávám si být jistá tím, že si na jaře podám přihlášku ke studiu. Stejně ten termín s největší pravděpodobností prošvihnu, poněvadž když jsem se včera dozvěděla, že je květen, nestačila jsem se divit. Měla bych začít shánět vánoční dárky a rozmotávat žárovičky na stromeček.

Pořád chodíme do ZOO, avšak vytasit Blažeje stíhám velice zřídka. Sárina ječí jako požární siréna kdykoliv se kola kočáru přestanou točit a fotografovat za jízdy jsem se zatím ještě nenaučila. Při minulé návštěvě se do mě zamiloval pelikán, který se následně rozhodl, že zneškodní mého Muže a opustil výběh, aby ho vyděsil. Fakt mě mrzelo, že jsem neměla čím zachytit ten Mužův výraz. Absolutní děs. Skoro jako já, když jsem objevila dvě čárky na těhotenskym testu.

Když už si někam vyrazíme i s Blažejem, najde se jinej zádrhel. Třeba včera jsem zavelila k odjezdu na Bezděz, a když jsme zaparkovali auto, vybalili kočár a ušli padesát metrů, zjistili jsme, že přístupová cesta vede po skále plný šutrů, takže jsme kočár zase hezky zabalili, dali si něco k jídlu a jeli do pryč. Bezděz jsme viděli maximálně tak z dálky. Nevadí, třeba příště.

Stavili jsme se alespoň na další příbuzenské návštěvě, abychom se pochlubili naší dcerou, za kterou Muže každej plácá po zádech a já utřu. Je to fakt zvláštní. Sáře budou co nevidět tři měsíce a my stále narážíme na lidi, kteří ji ještě nespatřili. Člověk ani neví, kolik těch příbuznejch vlastně má, dokud se mu nenarodí potomče.

Při té příležitosti jsem v okolí přeci jen nacvaka pár snímků, protože o spící Sáru v kočárku byl nebývalý zájem, takže jsme si s Mužem mohli udělat duo procházku.