Gabriela

19. června 2013 v 21:18 | Lenin |  Výkřiky do vzduchoprázdna
Týden.


Myslela jsem, že se s tím po pár dnech srovnám, že budu v pořádku. Nejsem. Vlastně se cítím hůř. Jsem rozervaná na kusy. Nejsem si jistá, co chci a nevím jak dál. Netuším, jak bych se měla zachovat, co bych měla udělat. Netuším nic. S mámou a tátou jsem se od tý doby neměla odvahu vidět. Jsem zbabělec. Telefony jsem několik dní nezvedala. A když jsem to udělala, začala jsem hystericky brečet hned jak jsem zavěsila. Bolí to. V pátek mám odjet na rodinou oslavu narozenin. Nevím, co mám dělat. Mám pocit, že z toho všeho zešílím. Nejradši bych odhodila tu masku, přestala se snažit normálně fungovat a celý dny jen proležela v slzách. Úsměv mě vyčerpává. Všechno mě vyčerpává.

V pondělí jsem otevřela svojí malou Pandořinu skříňku. Vyrazila jsem do Libně na svou rodnou matriku. Pan X. jel se mnou. Strašně mi teď se vším pomáhá. Nevím, co bych bez něj dělala. A nevím, jak se mu odvděčit, ale mám pocit, že opakovat děkuju nestačí...

Byla jsem nervózní jak pes. Seděla jsem na chodbě matriky třímajíc ruku pana X. a přemýšlela o tom, zda to tak vůbec chci. Pan X. to tiše snášel a občas jemně prohodil, že ať se rozhodnu jakkoli, bude to respektovat a pomáhat mi dál. Ujišťoval mě, že tam nemusíme a jestli se rozhodnu, že chci teď hned domů, tak půjdeme. Nechtěla jsem. A tak jsme o pár okamžiků později seděli v jedné z místností matriky a před náma ležela Kniha narození se zápisem z 24. ledna.

Jmenovala jsem se Gabriela Műllerová.
Po mamince.
Mé biologické matce bylo 21 let, když mě porodila.
Byla nezaměstnaná.
Otce neuvedla.
Znám adresu bydliště, kde žila v době mého narození.
Jméno dědy s babičkou.
A víc ani ťuk.

A protože se mě máma vzdala a naši mě plně adoptovali, nemám nárok na nahlížení do jejích dokumentů. Cesta k sourozencům se mi tím pádem téměř uzavírá. Jedinou možností, jak po nich pátrat, je setkat se s matkou nebo někým jiným z biologické rodiny. Jenže nevím, jestli to chci. A vlastně jsem si téměř jistá, že ne. Neznám sice důvod jejího odmítnutí, ale myslím, že setkání s ní by mi v ničem nepomohlo. Myslím, že bych to nezvládla.

Je toho na mě prostě moc.
 


Komentáře

1 Alfa vlčica Alfa vlčica | Web | 20. června 2013 v 0:09 | Reagovat

Tak ja tu píšem dlhý komentár, a ono sa mi to po nešikovnom obnovení smaže. V skratke som len chcela povedať, že vašim nemôžeš zazlievať, že ti to nepovedali, lebo to ako sa vžili do role biologických rodičov, práve to ich robí tými pravými. Vyplač sa, mne to pomáha.

2 Teeda Teeda | Web | 20. června 2013 v 7:51 | Reagovat

Tak to řekni rodičům. Podle mě když ti osvětlí některé události, bude to lepší. Takhle by mezi váma zůstal obrovský balvan.

3 Krejdom Krejdom | Web | 20. června 2013 v 11:27 | Reagovat

Přeji pevný nervy, to překonáš a věřím, že se rozhodneš správně.

4 pavel pavel | Web | 21. června 2013 v 0:38 | Reagovat

Je mi tě Leni líto, do jakých problémů jsi z čistajasna padla. Müller je navíc dost běžné jméno, skoro jako Novák. Budu myslet o víkendu na tebe, to jediné co mohu. Jsi silná holka, však to zvládneš. :-)

5 Jarka Jarka | Web | 25. června 2013 v 12:56 | Reagovat

Takže víkend máš za sebou a já bych si hrozně moc přála, abys našla odvahu a mamince se svěřila. Podle mě, toto jediné ti může pomoct. Vypovídat se svým nejbližším a nebýt na to sama. Nezapomínám na pana X, který při tobě stojí a pomáhá ti, ale pořád pro tebe nejbližší je tvá rodina, ve které jsi vyrůstala. Neboj se toho, jen společně to můžete všichni zvládnout. A jako správná věřící, se za tebe budu modlit. A to fakt. ;-)

6 Chuckie Chuckie | Web | 29. června 2013 v 21:05 | Reagovat

Těžko mi soudit jak se cítíš. Těžko. Situaci nedokážu správně posoudit, nezažil jsem ji... Znám ji jen zprostředkovaně a sám nevím, co bych v takovém okamžiku dělal.
Situace je velmi těžká, velmi. Dozvěděla jsi se něco, co jsi se ani neměla dozvědět. Ano, myslím si, že o adopci by se neměla adoptovaná osoba dozvědět... Hlavně v případech adopce dětí ve věku, kdy z toho ještě nemají rozum. Skoro vždy to totiž vede ke krizi osobnosti... Je pak velmi těžké sám sebe najít...
Dalším důvodem, proč tohle neříkat, je že ani rodiče adoptovaného dítěte nemají vždy jasno v tom jak se dítě zachová. A velmi často se té reakce bojí...
S mými rodiči bych si asi promluvil. Našel bych asi nějaký způsob jak jim říci, co jsem se náhodou dozvěděl. V první řadě by měli vědět, že je mám rád a že oni jsou ti jediní, kteří jsou moji rodiče, a že jsem rád, za to co mi dali pro život. Pak bych jim asi řekl, že vím, co vím, jak jsem se to dozvěděl... a pak...nevím...
Matka, biologická, která se mne zřekla by mne asi nezajímala. Sourozence bych se pokusil tajně vyhledat... Obzvlášť pokud bych byl jedináček... Bál bych se ale zklamání, které by mi to mohlo přinést...
Zkusil bych si najít odbornou pomoc...
Držím ti palce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama