Adoptovaná

14. června 2013 v 2:35 | Lenin |  Kecy v kleci
Středa, 12.6. 2013. Den, kdy se mi i přes to, že všechno zůstalo všední a naprosto stejné, obrátil život naruby.


Za všechno mohla vlastně jen náhoda. Pár na sobě nezávislých událostí, kvůli kterým jsem na lavičce v parku otevřela obálku, jenž skrývala tu podivnou pravdu, o které jsem devatenáct let neměla ani tušení.

RA: adoptována v 18 dnech, v péči rodiny D*, porod 4tý...

JSEM ADOPTOVANÁ.

Třes v rukou, nevolnost, slzy v očích, v ústech sucho a v hlavě guláš. Stále dokola jsem četla tu větu, která byla tak neskutečně šílená, až se mi z toho zatmívalo před očima. Hlavou se míhalo milion věcí. Že ti, které celý život považujete za rodinu, s vámi vlastně biologicky nemají společného víc, než soused od naproti. Že pohádky o tom, že jste po sedmi letech čekání na potomka zázrak nebyly pravda. Že ten zázrak je vaše mladší sestřička, jedinej biologickej potomek mámy s tátou. Že někde tam venku je žena, která vás porodila, a že jste se jí možná v tramvaji zadívali do očí, když se prodírala k volnému místu. Že zatímco do teď jste žili jako nejstarší ze dvou dětí, najednou je jasné, že máte tři starší sourozence. A už chápete, proč nemáte fotky z porodnice. A proč máma často reagovala podrážděně, když jste se ptali na věci týkající se porodu. Proč se nikdy nesmála, když jste vtipkovali, že nejste jejich, když vám nechutná pivo. Proč jste tak odlišní a proč máte pocit, že nikomu z rodiny nejste moc podobní... najednou chápete všechno.

Vždycky jsem se kasala, že kdybych já byla adoptovaná, tak bych po biologické rodině nepátrala. A teď, v zajetí tý šílený situace, přemýšlím dnem i nocí nad tím, jak zjistit jména. Jména biologických rodičů, jména starších sourozenců, možná i těch mladších... A důvody. Proč jsem nechtěná, co matku vedlo k tomu vzdát se mě hned po porodu? Brala drogy? Ubližovala starším dětem? Neměla peníze?

KDE, KURVA, ZAČÍT?!

A taky nevím, jak říct mamce s taťkou, že jsem zjistila, že nejsem jejich. Celých devatenáct let to tajili, nejspíš ze strachu, že bych je odmítla. Jenže i když mám v hlavě zmatek, jedním jsem si jistá: Oni dva pro mě vždycky budou RODIČE, oni vždycky budou MÁMA a TÁTA. Vždycky pro mě budou jedničky, ti, který na světe miluju nejvíc. Protože rodiče z vás nedělá 5 minut aktu a pár měsíců těhotenství. Rodiče z vás dělají roky péče, radostí i strastí a neskutečnýho sebeobětování. Za to, čím jsem, vděčím jim. A to nikdy nic nezmění.

 


Komentáře

1 Teeda Teeda | Web | 14. června 2013 v 8:19 | Reagovat

Páni.. no.. jestli můžu něco napsat.. nech to chvilku vychladnout, počkej až se trochu uklidníš a za pár dní si s nima promluv. Možná budou mít na hodně tvých otázek odpovědi. Ale být tebou, připravila bych se na to, že to pro ně bude možná větší šok než pro tebe. Pravděpodobně se toho celý život báli. A teď budou mít strach, že přes to všechno co pro tebe udělali, to prostě nestačí.
A je tu ještě jedna věc. Většina lidí dneska funguje v rozvedených rodinách. Nikdy jsem neřešila, že nevlastní táta je nevlastní. Proč taky. Parametry dobrých rodičů si shrnula celkem jasně. Jsou věci, které zkrátka nehrají roli.
Přeju hodně zdaru, pevné nervy a .... trpělivost.

2 Metteorwa Metteorwa | E-mail | Web | 14. června 2013 v 8:51 | Reagovat

To musí být hrozný šok. Ale, takovéhle "pravdy" vyjdou najevo vždycky...víš, nechci tě nějak urazit, nebo ranit, z toho co píšeš, je jasné, že rodiče pro tebe vždy dělali první poslední a máš je ráda, ale tohle je podle mě to nejhloupější rozhodnutí, co může adoptivní rodič udělat - lhát dítěti o tom, že není adoptované. Osobně to považuji skoro za zbabělost, protože i když jsi teď už "velká holka", je to podle mě mnohem větší rána a šok, než kdyby jsi vyrůstala poměrně v klidu s vědomím, že nežiješ ve zcela obvyklé rodině. Měli prostě jenom strach, to je jasné. Sama nemůžu vědět, jak by to se mnou cloumalo, kdyby už bylo na čase dítěti přiznat, že vlastně nejsem jeho maminka (nejsem si jistá, kdy je nejvhodnější věk, ale podle mě ještě před školní docházkou)...ale pro jeho budoucnost by to podle mě bylo lepší. Já prostě hrozně nemám ráda, když se dětem lže,...sice je to nesrovnatelné, ale mě zase umřel táta, když mi byly čtyři roky, všichni jsme byli u toho a moc hezký zážitek to není...ale v podstatě je to skoro jediná vzpomínka na tátu, co mám, tak co nadělám. Taky občas tak přemýšlím jaký táta vlastně doopravdy byl, co moji prarodiče z jeho strany, které jsem nikdy neviděla, co moji dva starší, z jeho strany příbuzní sourozenci, co se na nás vykašlali a přerušili kontakt...nevidím na tom nic špatného. Považuju to za přirozenou lidskou touhu po poznání.
Držím palce a vůbec přeju hodně štěstí, čeká tě teď hodně těžké období. Chudáci tvoji rodiče, budou z toho asi vážně špatní...

3 Adelaine Adelaine | Web | 14. června 2013 v 9:54 | Reagovat

Upřímně si to nedovedu představit, musel to být dost šok. Souhlasím trochu s Metteorwou, jelikož nechci svoje děti tak možnááá jednou abych uspokojila naléhání všech okolo nějaké plánuju adoptovat a sice taky netuším kdy je ten věk, kdy to dítě pochopí ale ještě není tak inteligentní aby mohlo vyčítat že sjem mu to neřekla, ale rozhodně bych mu to řekla, je to lež jako věž a dítě se tím podle mě neochrání, spíš pak bude právě větší šok, až to zjistí ve 20ti, nebo třeba i 30ti.
A jinak... já nevím, asi vůbec nemůžu mluvit, ale já nějak nedokážu pochopit, proč vždycky adoptovaní chtějí tak moc hledat své rodiny. Chci říct... psala jsi, že je bereš za rodiče, máš je ráda. A proč jim to takhle ničit? Já nevím, řekla bych si asi, že rodiče se mě vzdali z nějakého důvodu. A jakýkoliv to byl důvod, vzdali se mě. Kdyby to bylo jen kvůli financím, tak mě třeba jezdí navštěvovat nebo tak. Ale pokud se mě vzdali, tak to mělo asi pádný důvod. A to že tě s rodiči nespojuje biologie? A co? Jsou to pořád tvoji

4 Adelaine Adelaine | Web | 14. června 2013 v 9:55 | Reagovat

*rodiče. Ti "skuteční" jsou vlastně jen dárci spermatu a ta kdo tě přivedl na svět. Já nevím, já se na to koukám takhle. Podle mě by ti to jen ublížilo, patlat se po pravdě a pak zjistit něco nepříjemného.
Ale co já vím, že.

5 Lenin Lenin | Web | 14. června 2013 v 10:50 | Reagovat

[1]: Čekám. Mám tak trochu štěstí, že nebydlím s rodiči pod jednou střechou, a tak je teď nemusím vidět a popírat dusno. V pondělí zvu mámu na oběd.

Děkuju.

[2]: Taky mi to přijde hloupý, tajit něco takového, a z jejich strany mě opravdu mrzí, že mi to neřekli a musela jsem se to dozvědět takhle. Na druhou stranu, neumím si vůbec představit jaký to je z máminy role, jak se cítí, jaký pro to měla důvody... nevím, mrzí mě to, ale odsoudit nebo nenávidět ji za to neumím. Když nad tím tak přemýšlím, tak to pro ni asi vážně bude ještě větší rána než to byla pro mě.

A děkuju.

[4]: Víš, chápu že to nechápeš. Jak píšu, ještě před nedávnem, když jsme to probírali s kamarádkama, jsem si byla jistá, že kdyby se to stalo mě, na biologickou rodinu bych kašlala. Protože proč bych se měla zajímat, když se oni neobtěžovali, žejo. Jenže teď jsem najednou v tý situaci a svý naivitě se jen usmívám. Víš, pro člověka je prostě asi přirozený, že chce znát svůj původ, kořeny, prostě odkud přišel... já neříkám, že se s bio. rodiči chci setkat, myslím, že spíš nechci, protože na to už prostě nemám, ale i kdyby na to došlo, rozhodně je nechci vyměnit za rodiče, který mě vychovali. NE. Chci jen znát jména, důvody... a chci, aby to na mé stávající rodině nic neměnilo.

6 Kerria Kerria | Web | 14. června 2013 v 10:55 | Reagovat

V první řadě, nejsem si jistá, jestli je článek pravda nebo fikce, tvůj blog neznám. Na pravdivý příběh je to dost děsivé, domnívala jsem se, že po adopci by měla veškerá zodpovědnost za "pravdu o původu" záviset jen a jen na rozhodnutí adoptivních rodičů a ne na nějakém pošahaném "úředníkovi" (soudě podle zmíněné obálky).

Ono všechno má svůj důvod. Z nějakého důvodu tě vlastní rodiče nemohli vychovávat. Začít bys měla doma, většina adoptivních rodičů ví alespoň něco málo. Pokud ti to nebude stačit, tak bych doporučila napřed najít sourozence, třebas budou vědět víc. A i pro tvé adoptivní rodiče bude méně bolestivé, když budeš hledat sourozence místo biologických rodičů. Teprve pak se můžeš rozhodnout, jestli ti biologičtí rodiče vůbec stojí za tu práci a čas. Osobně si myslím, že by bylo skutečně lepší je nehledat, alespoň podle toho, co vídám v Poště pro tebe.

O radu zkus požádat Edith, má s hledáním "kořenů" zkušenosti, určitě ti poradí.
http://edithhola.blog.cz/

7 Lenin Lenin | Web | 14. června 2013 v 14:17 | Reagovat

[6]: Výmysl to bohužel není, i když mi to stále připadá jako hloupej vtip. Ale i takový věci se prostě stávaj. Dočetla jsem se to ve výpisu ze zdravotnický dokumentace, kterou jsem si nechala dělat na vstupní prohlídku. Lékařka nejspíš netušila, že v téměř dvaceti letech ještě nic nevím.

Chápu, že by pro naše byla další rána, kdyby se dozvěděli, že chci znát biologické rodiče. Nevím, váhám, jestli jim o tom vůbec říkat. Zda nepátrat radši tajně. Ani je nechci znát osobně, spíš jen jména, co dělali, co dělají teď... osobně mě láká poznat jen sourozence.

8 Jarka Jarka | Web | 14. června 2013 v 20:11 | Reagovat

Mám výhodu, že už tady bylo vlastně všechno řečeno, mnohé mi objasnily i komantáře a tvé rakce na ně. Zamyslela jsem se nad tím, jak bych se asi zachovala v tvé kůži já a došla jsem k tomu, že přestože bych nadále považovala za jedinou svou rodinu tu, ve které jsem vyrůstala, přesto bych měla touhu znát své pravé kořeny. V tomto tě naprosto chápu. Jestli se sejdeš s maminkou a budeš ji říkat, co jsi se dozvěděla, nezapomeň ji říct, že ona je tvoje maminka a vždycky spolu s tatínkem, zůstanou tvoje rodina. Myslím, že se od maminky dozvíš aspoň to, co se událo kolem tvé adopce a jestli to pak budeš myslet vážně s hledáním biologických rodičů mohla by ti pomoct třeba Pošta pro tebe.
Tož Lenine, drž se a hodně štěstí. :-)

9 pavel pavel | Web | 14. června 2013 v 22:46 | Reagovat

Pokud se Leni dobře pamatuji, říkala jsi mi že maminka i sestra jsou blond a že ti nejsou podobné. A překvapení je tady. Asi bych byl taky zvědavej jako ty, ale možná bych to tvým rodičům, kteří tě vychovávali, zatím neříkal a pátral potají. :-)

10 es ef es ef | Web | 18. června 2013 v 10:24 | Reagovat

To je neskutečného nedokážu si představit, co by mi prolétlo hlavou, kdybych něco takového zjistila. Souhlasím s Mett, myslím, že by bylo lepší zjistit o mnohem dřív.. Nicméně by bylo hloupé jim to vyčítat...

11 shariony shariony | E-mail | Web | 18. června 2013 v 21:12 | Reagovat

Lenin, to je tedy síla. Nejdůležitější je, že se tvoji rodiče o tebe starali s láskou .. možná to jde brát jako takovou možnost rozšíření okruhu známých - jak Kerria píše, říct rodičům spíš, že jsi zvědavá, jaké máš sourozence.. Ale co já tady vůbec radím, zaprvé na to nemám nárok, protože jsem něco takového nezažila, a za druhé možná už jsi s tvými rodiči už o tom mluvila. Každopádně držím moc moc pěsti!!

12 Lenin Lenin | Web | 19. června 2013 v 21:25 | Reagovat

Všem Vám děkuju za podporu. Opravdu si toho vážím.

13 taradorizp taradorizp | E-mail | Web | 19. června 2013 v 21:54 | Reagovat

Tohle si vůbec nedovedu představit... Ani neznám nikoho, kdo by to zažil...

Páni... Musí to být strašně zapeklitá situace. Já jak se znám, tak bych po biologické rodině pátrala (a s mou smůlou úspěšně) a pak bych byla děsně naštvaná, že jsem to udělala...

Každopádně ti přeji mnoho štěstí, ať se rozhodneš jakkoli a ať to dopadne nejlépe, jak může!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama