Kolaudačka

11. října 2015 v 21:45 | Lenin

http://leninovobyti.blogspot.cz/

Budu ráda, když se stavíte.

 

Zkušenosti k zaplacení

1. září 2015 v 23:07 | Lenin |  Kecy v kleci
Nikdy jsem se netajila s tím, že si od útlého věku pěstuju poměrně závažnou averzi vůči naší policii. Ačkoliv je to poměrně tristní, tahle instituce mi nikdy v životě nebyla schopná podat pomocnou ruku a buď si se mnou vytřeli zadek, nebo mě obrali o peníze. I přes to jsem se snažila neházet muže zákona do jednoho pytle a tajně doufala, že ne všichni jsou stejní patolízalové, jako příslušníci městské nebo dopravní policie. Já najivka.


Zubatá

23. srpna 2015 v 16:33 | Lenin |  Kecy v kleci
Zbytečně poblikávající kurzor jsem za poslední měsíc smutně hypnotizovala snad milionkrát. Na víc než tupý civění do prázdna a pouštění slin koutkem úst se však poslední dobou nezmáhám. Dostala jsem se do fáze, kdy mi na tak vysoce intelektuální činnosti, jako je psaní krávovin na blogísek, jednoduše nestačí mozková kapacita. Ale jestli chcete, uděláme Paci, paci a odrecituju vám Pec nám spadla. S doprovodným pantomimickým divadélkem, samozřejmě.

 


Uprchlíci

15. července 2015 v 23:33 | Lenin
Tuším, že zrovna teď ležíš doma a spokojeně spíš. Ani držka už tě tolik nebolí a pomalu se lížeš ze sobotních ran. Dost možná si před tím, než si usnul, přemýšlel nad tím, že to máš za sebou a opět si vyvázl bez větších potíží. Prznil si už tolik dětí a trestem ti bylo pár ran lebkou o beton. Nic, co bys pro ty skvělý chvilky, kdy brouzdáš rukou holčičkám v kalhotkách, nevydržel. Možná už si v myšlenkách vybíráš další oběť, která bude znovu strnule snášet tvoje doteky a ani nešpitne. Jenže před minulostí se nedá utíkat věčně. Oba jsme byli dlouhý léta uprchlíci, ale zdá se, že nám došel dech. Chytila nás.

Boží mlýny melou

11. července 2015 v 18:32 | Lenin |  Výkřiky do vzduchoprázdna
Když mi bylo pět let, přenechal dědeček mamince chaloupku. Byla to cihlová barabizna na pokraji zhroucení, kterou notně požvýkal zub času, ale byla naše. Každý pátek jsme nasedli do naší modrý škodovenky a opouštěli velkoměsto, aby rodiče mohli domeček postupně zvelebovat a udělali z něj lepší místo. Pro mě, dítě ze sídliště, to tam představovalo ráj. Lesy, pole, louky a rybník plný ryb. Brzy jsem si ve vesnici našla i kamaráda. Byl stejně starý a měl otce rybáře, jenž si mě brzy moc oblíbil. Tak moc, že to překračovalo hranice zákona.


Nač to dělat jednoduše

3. července 2015 v 21:08 | Lenin |  Kecy v kleci
Dítě je časově náročná věc. Pomalu ale jistě začíná vyžadovat, abych se zapojovala do jejích čiností a vůbec jí nevadí, že cucat si pěst nebo vesele vřískat si může klidně sama. Občas se nechá přečůrat a vystačí si s panem Chobotnicí nebo vede debaty s vlastním odrazem v zrcadle, ale většinou pokládá za nutné, abych seděla vedle ní, ideálně abychom výskaly společně. A protože si na mě vymýšlí samé intelektuálně náročné lahůdky, celkem se divím, že jsem si zachovala schopnost psaní. Snad mi to vydrží co nejdéle.


Blik, cvak

16. června 2015 v 11:48 | Lenin |  Kecy v kleci
Kdybyste se zeptali lidí z mého okolí - rodičů/bývalých vyučujících/manžela - zda mě považují za inteligentní bytost, nejspíš by vám přitakali, že kriticky vylízaná nejsem a rozhodně by mohlo být hůř. Z nějakého důvodu působím chytře, ovšem já sama moc dobře vím, že jsem často až úsměvně blbá a mám poněkud delší vedení.

Z Liberce

2. června 2015 v 18:41 | Lenin |  Pseudofotografie
Abychom se trapně nedržely jenom v Práglu, zabalily jsme si včera ráno se Sárinou saky paky a vydaly se do Liberce. Přibrala jsem i mojí sestru, která výměnou za omluvenku do školy dělala dle potřeby chůvu, a tak jsem i něco málo vyfotila.

Jak se pase tygr

24. května 2015 v 0:31 | Lenin |  Zmatky novopečené matky
Tak to máme za sebou. Sára si poprvé ve svém směšně krátkém živůtku nabila čumák, a tak v necelých třech měsících poznala, že život není nic než bolest a zmar. I mně se celkem ulevilo, že máme premiéru za sebou a další karamboly budeme obě snášet lépe a lépe. Znáte to. Když vám novej telefon na zem upadne poprvý, chytnete hysterák, je to strašně strašný, ale zároveň vás to osvobodí. Následující pády už jsou víceméně pasé a člověk si nad nima nanejvýš nahlas povzdechne.


Sedmnáctýho května

17. května 2015 v 20:07 | Lenin
Jeden by řekl, že jakožto žena na rodičovský budu mít spoustu času na zahlcování internetu storkama o tom, kterak Sára trhla novej rekord v blití do dálky a jak se podělala tak, že měla hovno až ve vlasech, avšak opak je pravdou. Čas je to, co fakt nemám a přestávám si být jistá tím, že si na jaře podám přihlášku ke studiu. Stejně ten termín s největší pravděpodobností prošvihnu, poněvadž když jsem se včera dozvěděla, že je květen, nestačila jsem se divit. Měla bych začít shánět vánoční dárky a rozmotávat žárovičky na stromeček.

Co víte o ježcích, ale víte to uplně špatně

27. dubna 2015 v 19:38 | Lenin |  Kecy v kleci
Onehdá jsme s Mužem a Sárou byli na návštěvě. Zase. Když jsem byla jenom přítelkyně, neměl Muž přílišnou potřebu mě ukazovat kamarádům. Když jsem byla jeho těhotná žena, poněkud se to zhoršilo a dostal chuť předvádět mě světu. A teď, když může ukazovat nejen mě, ale i Sárinu, pořád dřepim někde na kafi a jsem nucena dělat dobrej dojem. A já to nesnášim, protože dobrý dojmy ze zásady nedělám.

Takže tak

24. dubna 2015 v 12:42 | Lenin |  Zmatky novopečené matky
Važte si každýho slova. Mohla jsem jít spát!

Jablka nepadají daleko od stromu

25. března 2015 v 14:38 | Lenin |  Pseudofotografie
Proutek se má ohýbat, dokud je mladý, a tak nenechávám nic náhodě a drandíme se Sárou po ZOO s vražednou kadencí. V pátek nám dělala společnost Keksa, včera se role doprovodu zhostil Muž.

Sáru můj odborný výklad zatím vůbec netankuje, takže když jí zkouším ze správných druhových jmen tygrů nebo se jí táži, zda je želva plaz či obojživelník, většinou tvrdě spí a maximálně sem tam hekne a nadzdvihne obočí. Vlastně mi značně připomíná její matku, když sedávala ve školní lavici. Taky to měla na háku. Jablka nepadají daleko od stromu.

Dneska nejdem spát

19. března 2015 v 15:23 | Lenin |  Zmatky novopečené matky
Budík, půl třetí ráno, další kolo krmení divé zvěře. Procitám z komatu a moje vědomí se během několika vteřin dostává přes sopor až do stavu středně těžké somnolence, což je moje maximum a lepší už to nebude. Nevzpomínám si, že jsem šla spát a chvíli mi trvá, než si uvědomím kdo jsem, kde jsem a co mám jít udělat. Od té doby, co mám dítě, neudržím myšlenku. Alespoň že poporodní inkontinence se mi vyhnula.

Mlíko na prostěradle

13. března 2015 v 20:35 | Lenin |  Zmatky novopečené matky
Ještě jsem nezdechla. Kupodivu. Nebojím se říct, že se jedná takřka o zázrak a televize Nova by o mně měla natočit reportáž do večerních zpráv. Minimálně dvacetiminutovou. S dramatickou hudbou v pozadí. A posmutnělou reportérkou k tomu.

Ať žije autonomie!

27. února 2015 v 18:08 | Lenin |  Zmatky novopečené matky
Vážně se tu nebudu rozkecávat o politice. Na to jsem příliš krátce po porodu; i když si nejsem vůbec jistá, jestli to není jen planá výmluva. Já totiž politice nerozumněla nikdy.

Sára se projevila jako pravá žena. Celou dobu se k ničemu neměla, ale jakmile se rozhodlo za ní, řekla si, že to teda ne a že ona sama, aby nevypadala jako nějaká trouba. Včera ve dvě ráno, šest hodin před nástupem na indukci, mnou projela první kontrakce. Musela jsem se smát sama sobě. Celou dobu jsem se bála, že pravý kontrakce nepoznám. Teď už vím, že to fakt nejde.

Myslela jsem, že jako prvorodička mám tunu času a můžu si ješte v klidu oholit hnáty a udělat snídani. Pletla jsem se. Nohy ani snídaně se nekonaly. Do hodiny jsem co pět minut funěla opřená o stůl a v mezičase prosila Boha, aby mě zabil. Vzbudila jsem Muže, pomohl mi dobalit, ustrojit a jelo se. Před pátou jsme stáli před porodnicí. Muž se třásl zimou, já chtěla umřít.

To, co následovalo, nemám v žádném milostivém hormonálním oparu a moc dobře si vybavuju, jak kurva moc to bolelo. Ale detaily vynecháme. Nebudu vás děsit. Stačí říct, že příroda byla laskavá a netrpěla jsem dlouho. Vlastně jsem málem rodila ve sprše, ale nakonec jsem zatla zuby (či spíš pánevní svaly) a nechala si to na porodní sál.

26. 2. 2015 v 9:05 Muž přestřihl pupeční šňůru a malá Sára zaječela na pozdrav. Neznám lepší pocit. A nikdy jsem neviděla nic hezčího, než když novopečenej Táta pyšně držel svojí holčičku a plakal. Muž byl úžasnej. On je úžasnej. A Sára je úžasná po něm.

Je to zvláštní

25. února 2015 v 22:44 | Lenin |  Kecy v kleci
Porodu jsem se nebála. Brala jsem ho jako něco, co zkrátka přijde. Nikdo se nebude ptát. A nikdo mi od něj nepomůže. Nemám šanci se z toho vykroutit, a proto nemá sebemenší smysl se z něj hroutit.

O dogmatech

23. února 2015 v 12:40 | Lenin |  Kecy v kleci
Televize a ostatní média do mě v počátcích mého kratičkého života zasadily mystifikační semínko, z nějž v mém podvědomí časem vyrostla jasná představa o tom, jak probíhá a vypadá řadový těhotenství. Šťastná těhulka se zářivým úsměvem a krásnou pletí, která kromě roztomile vypouleného bříška vlastní míry francouzkých modelek, plna energie a elánu leží na pohovce a krmí se zmrzlinou, ke které laškovně přikusuje nakládanou okurku. Je zahalena bílým hedvábným šálem, a prosta jakýchkoliv starostí a obav si po každé páté lžíci hřísné ledové sladkosti hladí svůj hladký a krásný pupíček. Nic ji nebolí, a až dojí zmrzku, půjde si zaběhat a dá si třicítku na kole. ... Jasně.


Jak vymítat ďábla

15. února 2015 v 18:20 | Lenin |  Kecy v kleci
Zatímco předchozí měsíce jsem byla s láskou opečovávaná velryba a každý si mě hýčkal, poslední dny si připadám jako obyčejný inkubátor. Inkubátor, o který okolní svět jeví zájem pouze kvůli jeho vzácnému obsahu. Sousedi na schodech se na mě dívají poklesle a nikdy mě nezapomenou upozornit na to, že jsem vážně vysoce trapná a už jsem měla dávno rodit. Známí se se mnou baví jen proto, aby zjistili, jestli už ze mě trčí alespoň ručička. Budoucí prarodiče volají s nesnesitelnou kadencí, hovor začínají zásadně tázáním, zda už ležím v porodnici a po záporné odpovědi zavěsí telefon a zkusí to znovu o tři hodiny později. Muž je den co den jako na trní a nečinost mojí dělohy mu očividně pravidelně působí zklamání. Jsem zkrátka takovej brněnskej orloj: všichni čekají jenom na to, až to ze mě vypadne. Rozdíl vidím pouze v tom, že v mém případě si můžeme být jistí otvorem.


Vots jór fejvryt fůd

7. února 2015 v 21:24 | Lenin |  Kecy v kleci
Víte, za co jsem fakt vděčná? Že už nemám angličtinu.

Dnes se ode mne očekává referát o Mužově nejoblíbenějším dlabanci. Oblíbené jídlo, zdánlivě primitivní problematika. Byla by, kdyby tím strávníkem nebyl člověk, který snad nikdy talíř s žádnou potravinou neodmítl, a který se nad každým soustem tváří, jako by na celičkym světě neexistovalo nic lepšího.